„Podráčí bylo jakýmsi předměstím české Úpice a hned vedle byla Ráč, německá vesnice obývaná Němci, se spisovnou Němčinou to na pochopení jejich nářečí ani v nejmenším nestačilo. Divívali jsme se jako kluci vždycky velmi, jak se tatínek, kterého jsme na jeho obvodních pochůzkách po Ráči provázívali, s těmi sedláky a tkali dorozumí.Ba bývalo nám divno, že si ti Ráčáci rozumějí vůbec sami mezi sebou. Jinak to byl lid jako všude kolem ten český…  Pouze ten hlahol byl jiný. Otci říkali Hé tochta, česky se za nějaké to století žádný nedovedl naučit, naše české ř by z nich živou mocí nikdo nevydobyl, to bylo pro ně nevyslovitelné, ale přitom párkům říkali bezvadně viřtln a salámu vuřt.“

Josef Čapek – Rodné Krajiny

Původně samostatná obec Radeč a pomezí Úpice a Radče, nazývané též Podrač, byly v předválečné historii chudé, příhraniční části města náležející k Úpici. Nedaleký Trutnov byl už německý. Většina obyvatel byla původem německá a tvrdě si vydělávala na živobytí, převážně v zemědělství. Postupem času se mezi místními vytvořil dialekt, který kombinoval česká a německá slova a vznikla tak libozvučná německá čeština, kterou ve svých vzpomínkách úsměvně obdivoval nejen Karel Čapek. Bylo zde v provozu pět „hospod“, které fungovaly pro potřebu místních, pouze navečer, když skončili polní práce, a to včetně majitelů, kteří hostinskou činnost měli pouze jako přivýdělek. Šest dní v týdnu tvrdě pracovali na poli a v neděli se věřící sousedé sešli u dolní hospody, zuli si boty (aby je ušetřili) a šli na ranní mši do úpického kostela sv. Jakuba, kde měli radečští katolíci první ranní mši slouženou panem děkanem Janem Abendrothem v němčině. Před kostelem se samozřejmě obuli a vešli do Božího stánku obutí.

S příchodem válečných let 1938-45 a nastolením protektorátu zde byla vyměřena demarkační linie, později státní hranice, která oddělovala území Protektorátu a Říše. Kdo chtěl jít do Radče či dále, projet autem nebo autobusem, musel mít doklady, že je říšský občan (byť ze Sudet), anebo mít pracovní povolení na práci v Říši. Česká (protektorátní) celnice byla u „Janatů“, dříve také hotel Sever. Zde sloužili protektorátní celníci. Hranice byla přesně vyznačena, její přesností byl udiven i Jára Cimrman-připomněla mu hru Dobytí severního pólu Čechem Josefem Němcem. 

 Radečští byli překvapeni, když začali dostávat povolávací rozkazy a informace o zraněných a padlých. Někteří ze starousedlíků připojení k Říši a nacistickou ideologii vítali jako určitý druh satisfakce – z nejchudší vrstvy obyvatel úpické společnosti se obratem stali příslušníky „nadřazené rasy“. Dva muži vstoupili dokonce do Wafen SS. Většině však nové uspořádání život spíše zkomplikovalo. Během války padlo 13 radečských vojáků, ti mají hroby po celé Evropě, nejvíce však na území bývalého Sovětského svazu.

Po válce nastal dvoufázový odsun německého obyvatelstva do Německa a v druhé fázi částečné vysídlení do jiných míst na území Československa. Z Radče 11. července 1945 odešlo 168 lidí, další pak v roce 1946. Celkem se jedná o více jak 500 lidí. 

Lidé, kteří zde po několik generací hospodařili, měli několik hodin na sbalení osobních věcí a limit 30 kg na osobu. Drtivá většina z nich takto ze dne na den musela opustit své domovy a začít znovu. Z Radče bylo vysídleno téměř 600 lidí.