Dům č.p. 92 v Úpici, nazývaný Dřevěnka, je jedním z nejstarších a největších českých maloměstských dřevěných domů, dochovaný navíc v relativní úplnosti a autentičnosti z doby výstavby na začátku 17. století. Objekt je mimořádně zajímavý a důležitý svým blízkým vztahem k lidové architektuře, resp. skupině našich nejstarších vesnických domů z 16. – 17. století. K těmto stavbám se úpický dům přiřazuje jak svou typologickou charakteristikou – „podélným řezem“ s vysokou obytnou místností a dvoupodlažní zadní komorovou částí, tak i materiálovou a konstrukční charakteristikou – roubením z nesekaných kuláčů. V tomto ohledu je dům pozoruhodný i značně jednoduchým, rustikálním tesařským provedením prakticky bez výzdobných detailů. 

Díky poslednímu průzkumu s datováním a rozborem písemných pramenů můžeme objekt lépe zařadit do vývoje našich nejstarších zachovaných venkovských domů a také propojit jeho stavební dějiny s konkrétními lidmi, kteří objekt vlastnili a obývali. Dům představuje rozhodně nejvýznamnější památku ve městě Úpice a jeho význam ve zmíněném typologickém kontextu historických vesnických i maloměstských domů přesahuje hranice regionu.

Středověká minulost parcely a domu:

Parcela domu čp. 92, později zmenšená o svou severní část s domky při břehu Úpy, nepochybně patří do jádra středověkého – gotického městečka. Městský charakter měly parcely pouze kolem náměstí (přičemž ani tady až do současnosti nedosáhla zástavba na celém obvodu souvislého řadového – tedy opravdu městského – charakteru. Parcela s pozdějším čp. 92 je od náměstí poměrně blízko, a přitom už měla charakter odlišný – bližší zemědělské usedlosti s prostorným dvorem. Samotná Dřevěnka tím, že stojí při ulici a je do ní obrácena svým podélným vstupním průčelím, nedává vlastně najevo, že náleží jinému, spíše vesnickému typu zástavby. O zemědělském charakteru nasvědčují i nejstarší písemné zprávy o objektu – stručné charakteristiky v záznamech pozemkové knihy. Protože zachovaný dům vznikl spolehlivě na začátku 17. století, musel ve zdejší usedlosti existovat nejméně jeden dům předcházející, protože nejstarší zpráva o majetkovém převodu pochází už z padesátých let 16. století. Z ojedinělé nepřímé narážky v trhovém zápisu z roku 1605 snad můžeme usuzovat na typologický druh tohoto objektu, který měl možná ještě výrazněji „selský“ charakter zemědělské usedlosti.

Zejména v městském prostředí bývají často pozůstatkem nejstarších stavebních etap domu suterénní prostory, sklepy. V této souvislosti jsou sklepy zajímavé i u domu čp. 92 v Úpici, protože každá z dvojice zachovaných sklepních prostor vykazuje odlišné stáří a také odlišný vztah k nadzemní části budovy – jejich uspořádání neodpovídá dispozičnímu členění přízemí. Větší severní sklep tedy buď k výstavbě domu patří, nebo by opravdu mohl být pozůstatkem staršího objektu, jak naznačuje strmé stoupání jeho klenby i nestejná šířka síně a odlišná hloubka komor v přízemí objektu. Menší západní sklep je ale bezpochyby mladšího původu, než z počátku 17. století. U podobně starých domů vesnického typu má totiž síň vždy stejnou šířku v celé své hloubce, takže vstupy do obvyklé dvojice komor existují v jedné linii.

Dochovaný dům z počátku 17. století:

Díky jednoznačným výsledkům dendrochronologického rozboru byla budova Dřevěnky postavena mezi lety 1609-1611. Díky tomuto datování výstavby objektu známe spolehlivě i jeho stavebníka, byl jím Jiří Matějka (Jiřík Matějků), který zakoupil usedlost v roce 1605. Typologická skladba domu v zásadě odpovídá našim nejstarším známým vesnickým domům, zachovaným z období průběhu 16. až počátku 17. století. Tyto domy se vesměs vyznačují trojdílnou dispozicí, která má v čele velkou, a hlavně vysokou obytnou místnost, ve střední části síň s černou kuchyní a ve třetím dílu komoru či spíše dvojici komor. Tato zadní část domu, která mohla být i na vesnici zděná, bývá – vzhledem k výšce přední obytné místnosti a menším výškám stropů v komorách – dvoupodlažní. Odlišnosti úpické budovy oproti uvedenému schématu nejstarších vesnických domů spočívají zřejmě právě ve vazbě na pokročilejší maloměstské prostředí.

Celý dům byl proveden jednotným tesařským způsobem z nehraněných kuláčů. Při snaze provazovat co možná celý půdorys stavby průběžnými prvky při technologické nutnosti střídavého kladení slabších a silnějších klád nad sebou vedla tato okolnost k výrazným nesrovnalostem v plochách stěn, a to zejména v interiérech. Na vnějších stranách se u stěn více dbalo na dodržení svislé rovné plochy. Hraněné jsou jen prvky pro trámové zárubně oken a dveří, ale i v těchto případech bez jakékoli výzdobné profilace. Jednoduše „vesnické“ bylo i provedení sestavy vysokého hambalkového krovu. Zajímavá je podélná pozice domu v uliční frontě, která pro české vesnické prostředí, na rozdíl od rozsáhlých oblastí na Moravě, není typická. Vyskytuje se ale často právě v maloměstském a městském prostředí, kde se trojdílné domy umisťovaly na široké parcele podélně při ulici.

Další dispoziční úpravy domu proběhly v 18. století, v druhé polovině 19. spadá odstranění pavlače na jižní, vstupní straně domu a náleží sem několik úprav dveří, především dvoukřídlové vstupní dveře do síně na uliční straně. Tyto dveře nahradily starý vstup, jehož otvor nadále sloužil pro vstup do řeznického krámu vestavěného do síně. Pro další, zelinářský krám začala sloužit i komora v jihozápadním nároží, jejíž vstup byl zřejmě proříznut v místě dosavadního okna. 

Dějiny objektu podle písemných pramenů:

Nemovitost s pozdějším popisným číslem 92 měla charakter hospodářské (zemědělské) usedlosti; v nejstarších trhových smlouvách je zpravidla charakterizována jako „statek“. Nejstarším dokladem o jeho existenci je zápis v pozemkové knize náchodského velkostatku z roku 1559, kdy proběhl převod statku mezi Kryštofem Nyplem a Janem Trnkou.

V roce 1641 se majitelem stal Jan Záruba. K tomuto obecnímu dvoru zvanému také Zárubovský patřila pole na Podrači, na Lánech, na Poříčí a na Vrších a louky v Bohuslavicích, u Rtyňky a na Poříčí.  Zárubové drželi statek téměř sto let až do roku 1735, kdy jej prodali úpické obci. Pozemky obec pronajala a v domě zřídila hospodu, kterou také propachtovala za 12 zlatých ročně. Jan Záruba si vymínil zůstat na gruntě až do dalšího jara a dědičně si vymínil chalupu, která stála ve dvoře. 

V roce 1752 se úpická obec rozhodla obecní hospodu prodat. V roce 1881 Zárubovský dům získal Jindřich Kuťák za 2100 zlatých rakouské měny, v držbě se vystřídala řada soukromých majitelů. Jindřich Kuťák provozoval nadále v Dřevěnce hostinskou živnost. Celá desetiletí bojoval jeho syn Jindřich s nepřízní osudu a s nezájmem komunistických orgánů. Na počátku 50. let se dokonce uvažovalo o zbourání Dřevěnky, ale od roku 1958 v části objektu provozovaly Restaurace a jídelny Trutnov hostinec. Dům po celá desetiletí chátral, ačkoliv majitel neúnavně upozorňoval na jeho špatný technický stav a škody způsobené provozem Restaurací a jídelen. Hospoda existovala v Dřevěnce až do roku 1990, ještě v roce 2000 se v ní hospodařilo a bydlelo. V roce 2000 poslední majitel Jindřich Kuťák objekt prodal, přičemž nový majitel realizoval jen velmi málo z proklamovaného velkorysého programu kulturního a muzejního využití. Nakonec v roce 2007 budovu odkoupilo Město Úpice a zahájilo postupný program opravy a obnovy objektu. Již před touto poslední změnou oživovala Dřevěnku činnost místního sdružení Chalupění, zaměřené na dokumentaci a sběr materiálu spjatého s tradičním hospodařením a způsobem života v regionu.

Obnova objektu:

Již v říjnu 2008 došlo k posouzení stavu dřevěných konstrukcí, zda nejsou napadeny biologickými škůdci. O rok později zpracoval Jiří Škabrada stavebně-historický průzkum, bylo provedeno zaměření stávajícího stavu hospodářského objektu v severní části areálu a Kateřina Krhánková provedla restaurátorský průzkum zbytků nátěrů a maleb na dřevěných konstrukcích masného krámu.

Celková obnova objektu byla v roce 2009 zařazena do Programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury ČR a v témže roce byly zahájeny záchranné práce, při kterých jsou důsledně respektovány i mladší stavební zásahy. Objekt je totiž třeba chránit jako celek – jako svědectví toho, jak uvažovaly a žily generace před námi, a to včetně století dvacátého. Proto byly zachovány okenní otvory a okna z 30. let 20. století. Je to hned z několika důvodů – při zmenšování otvorů by muselo dojít k výměně naprosté většiny roubených konstrukcí, čímž bychom ztratili právě nejcennější autentický materiál z počátku 17. století. Dalším důvodem je skutečnost, že neexistují podklady, jak menší okna vypadala. Také již více než 80 let stará okna a dveře jsou historickým materiálem dokládajícím řemeslnou úroveň a způsob života na počátku 20. století. 

Při postupné záchraně byly nejdříve obnoveny roubené konstrukce vnějšího pláště, přičemž bylo důsledně dbáno na zachování veškerého autentického materiálu, který nebyl zcela degradován. Nejprve muselo dojít k odstranění hliněných vymazávek, které byly uskladněny, a k posouzení stavu všech prvků, k pečlivému uložení výplní otvorů a následně byla realizována dřevěná statická podpora ve všech částech objektu. Teprve potom se mohlo přistoupit k obnově vnějšího i vnitřního roubení domu. Měněny byly jen zcela degradované trámy nebo jejich části, přičemž nové a staré dřevo bylo napojováno klasickými spoji se zajištěním pomocí týblování a dřevěných kolíků. Dodržen byl i způsob opracování prvků v různých vývojových obdobích, např. nejníže umístěné mladší prvky byly opět měněny za hraněné, kopie prvků starších byly prováděny z nehraněných trámů. Vždy však byly prvky ručně opracovány klasickým tesařským způsobem historicky používanými nástroji. Veškeré konstrukce byly opatřeny petrifikačním nátěrem (nasycený roztok kalafuny v technickém lihu) a napuštěny nátěrem proti dřevokaznému hmyzu a houbám. 

V první fázi (2009 – 2012) došlo k opravě roubení vnějšího pláště a k obnově roubené světničky v patře, jejíž stav byl velmi kritický. Přesto se podařilo zachovat velkou část původních prvků a také povalové stropy nad hlavní světnicí, které byly po odstranění hliněných vymazávek shledány v překvapivě dobrém stavu.

Nejsložitější částí obnovy byly výměny prvků pozednicového věnce, který byl staticky propojen s vazbou krovu. Tato část záchrany byla realizována až v roce 2013, kdy byl příkladným způsobem opraven krov nad západní částí objektu. Ten byl jako celek posunut a došlo k částečnému  vyrovnání nejen krovu, ale také roubených částí domu, u nichž došlo k poklesu. Polovina střechy byla opatřena novou krytinou z dřevěného štípaného šindele. Teprve potom došlo k odstranění podpůrných statických konstrukcí.

V roce 2014 s vazbou na roubený obvodový věnec a související stropní konstrukce byla  položena nová krytina ze štípaného dřevěného šindele. V následujících letech 2015 - 2016 byla provedena obnova dřevěných i zděných konstrukcí v interiéru objektu a repase štítů. Posledním velkým problémem se stalo vyřešení povrchové úpravy dřevěných konstrukcí. Vnější i vnitřní konstrukce byly původně opatřeny vápennými nátěry – požadavek na jejich obnovu byl ze strany zástupců památkové péče stanoven od počátku rekonstrukce, neboť jde o historický obraz památky, který se uplatňoval po více než 200 let. V 70. letech byly však v intencích tehdejšího vkusu vápenné nátěry odstraněny a trámy byly opatřeny nátěrem motorového oleje, spáry byly natřeny bíle. Vzhledem k zachování autentických prvků při současné obnově však není možné vápenné nátěry na mastný povrch dřeva nanést.

Na počátku roku 2016 byl zpracován projekt na využití objektu pro potřeby úpického muzea a v roce 2017 bylo zahájeno dokončení oprav z prostředků IROP určených pro obnovu národních kulturních památek. V červenci 2018 byla slavnostně Dřevěnka otevřena s expozicí života  1. poloviny 20. století a důležité exponáty související s tímto obdobím. V prostorách bývalého hostince vznikla edukativní místnost umožňující různé tvůrčí aktivity a přednáškovou činnost.

Většina tesařských prací byla prováděna tesařskou firmou TES-78 mistra Martina Zemana z Žacléře a lze konstatovat, že jen obdivuhodné zkušenosti tesařů skutečně zachránily Dřevěnku pro další generace. Spolupráce mezi tesaři, statikem, projektantem, památkáři i vlastníkem objektu byla několikaletou souhrou – okořeněnou skutečností, že zástupcem investora byl vnuk pana Jindřicha Kuťáka, jenž velmi pečlivě dohlížel na provedení všech prací. Velký obdiv je nutné projevit vůči stávajícímu vlastníku domu, Městu Úpice, jehož zastupitelé a pracovníci si uvědomují význam tohoto objektu pro město Úpice. 

Na Dřevěnce vznikla živá zážitková expozice skanzenového typu, která zájemce vtáhne do života na malém městě ve druhé polovině 19. a 1. polovině 20. století. Umožní návštěvníkům ponořit se do způsobu života, kterému jsme se nenávratně vzdálili, stejně jako najít prostor pro setkávání u řemeslného či zájmového tvoření, na přednáškách a besedách i při dalších příležitostech. 

Prostory bývalého hostince se proměnily ve společenskou víceúčelovou edukativní místnost, která právě tyto aktivity umožní – a to nejen svou velikosti, ale třeba i díky kachlovým kamnům s chlebovou pecí, zcela novému prvku, který jí po rekonstrukci kraluje. Podobným způsobem se proměnily všechny prostory – v bývalých krámech uvítá návštěvníky informační centrum a drobnější expozice věnovaná této kapitole dějin Dřevěnky, první patro zavede zájemce například do bytu původních majitelů. Zapomenout nesmíme ani na prostor malé sedničky za jedinečným dochovaným dýmníkem, který připomene život místních tkalců. Mezi další lákadla Dřevěnky patří její jedinečná půda a také sklep s částečně zachovaným původním pivovodem, přístupný návštěvníkům formou dobrodružné cesty „do podzemí“. 

To všechno a mnohem více nabídne zrekonstruovaná památka svým návštěvníkům v rámci celoročního programu inspirovaného cyklickým vnímáním času, životem určovaným tradicí a stabilním vztahem mezi obyčejným a svátečním.

(přejatý text paní ing. arch. Vladimíry Paterové z památkové péče)

1) Literatura:Úpice čp. 92 („Dřevěnka“), okres Trutnov /stavebně historický průzkum, zpracovali: prof. ing. arch. Jiří Škabrada, CSc., Mgr. Renata Růžičková (historie), Ing. Tomáš Kyncl (dendrochronologie), fotodokumentace: Jiří Škabrada. Investor: Městský úřad Úpice, Úpice – Praha, leden – březen 2009